V 80. letech utekla do Kanady a stala se tam top makléřkou

V 80. letech utekla do Kanady a stala se tam top makléřkou

Mila Baier, rodačka z České republiky patří dlouhodobě k nejúspěšnějším makléřům v Kanadě, v regionu RE/MAX Ontario. Její cesta k současné pozici nebyla rozhodně jednoduchá. V následujícím příběhu se s námi Míla podělí o svůj životní příběh a několik tipů, jak se stát úspěšným realitním makléřem. Míla Baier získala prestižní ocenění “RE/MAX Hall of Fame”.

Z Čech do Kanady

V roce 1983 jsme odešli za manželovou prací z Čech do Iráku. Po 2 letech velmi strastiplného a zároveň pozoruhodného života na blízkém východě jsme se rozhodli zkusit štěstí v “západním světě”. Rozhodli jsme se pro Kanadu. To bylo v červnu 1985.

Hledáme zaměstnání

Prvních pár měsíců jsme bydleli v Kingstonu. V Královské univerzitě v Kingstomu pracoval dlouholetý přítel jednoho ze spolupracovníků mého muže v Bagdádu. S jeho pomocí jsme rozeslali více než 300 žádostí o zaměstnání pro mého muže. Vrátila se nám pouze 1 odpověď s nabídkou podružné práce v Montrealu. Manžel i přesto tuto nabídku přijal. Hned druhý den jsme se rozjeli do Montrealu.

Manžel tedy zaměstnání již měl, nyní byla řada na mě. Před odchodem do zahraničí jsem pracovala v oddělení pro zahraniční obchod ve společnosti Motokov. Naše kancelář spolupracovala s francouzským podnikem Renault. Veškerá konverzace, smlouvy a korespondence byly ve francouštině. Díky tomu jsem měla naprosto plynnou znalost francouštiny, což byla ve francousky mluvícím Montrealu veliká výhoda. Během pár dní jsem měla několik nabídek. Ještě dříve, než jsem začala vůbec pracovat, manžel obdržel velmi zajímavou nabídku, bohužel pro mě v anglicky mluvícím Ontariu.

Veškeré moje vyhlídky na slušné zaměstnání se v tu chvíli rozplynuly. Znovu jsem si musela přivyknout na život v novém městě. Já i děti jsme museli vyměnit francouzštinu za nový jazyk, angličtinu. Pro mě nastal velmi těžký úkol, najít si zaměstnání bez znalosti anglického jazyka. Tím se automaticky uzavíral výběr dobrého zaměstnání. Zbývaly jen pomocné práce v restauracích, v továrnách atp., zkrátka tam, kde není třeba používat angličtinu. I přes to se mi podařilo sehnat práci v prestižní restauraci. Díky svému jazykovému handicapu jsem pracovala “za scénou” a to jako pokladní/účetní. Bylo to velmi těžké. Každý večer jsem dělala inventuru. Ačkoliv jsem pracovala výhradně s čísly, bylo potřeba se domluvit také s kolegy.

Z restaurace k realitám

Náhoda tomu chtěla, abychom se seznámili s rodinou Novotných, kteří žili v Kanadě již 40 let. Novotní nás pozvali na večeři. Paní Novotná byla dáma činu a přišla v průběhu večera s nápadem. “Takto nemůžete přece bydlet a platit nájem. Musíte koupit dům!” I přes naše protesty se paní Novotná objevila hned druhý den u našich dveří s realitní makléřkou Alenou a my vyrazili na prohlídku domů. Za 2 měsíce jsme se stěhovali do krásného nového domu.

Setkání s makléřkou Alenou mi bylo osudné. Alena si nemohla vynachválit svoji práci. Popisovala mi, co vše se od realitního makléře očekává, jaké kurzy musela absolvovat, pro koho pracuje a kolik si vydělá. Netrvalo mi dlouho si spočítat, že když budu tolik hodin jako v restauraci a stejně tak tvrdě, tak si vydělám mnohem víc. Následovalo rozhodnutí: Stanu se realitní makléřkou!

Míla se seznámila s profesí realitní makléřky při koupi vlastního domu. “S realitní makléřkou paní Alenkou jsem probrala vše důležité o práci realitního makléře, co je od něj očekáváno, kolik si může vydělat, jaké je potřeba absolvovat kurzy, pro koho pracuje a tak podobně. Netrvalo mi moc dlouho spočítat si, že pokud budu pracovat tak tvrdě jako v restauraci, mohu si v realitní profesi vydělat mnohem více. Následovalo tedy definitivní rozhodnutí, chci se stát realitní makléřkou.”

Práce v restauraci byla sice zábavná a nenáročná, ale při představě, že budu celý život prodávat pizzu mě opravdu nelákala. Měla jsem daleko vyšší představy o mém způsobu života v Kanadě.

V Kanadě musí nejprve každý realitní makléř projít systémem kurzů. Bez nich není možné realitní profesi vykonávat. Požádala jsem paní Alenku, zda nemá nějaké materiály a knížky z kurzu. Byla velmi ochotná mi materiály poskytnout. Když poznala úroveň mé angličtiny, dokonce mi nabídla pomoc s překonáváním jazykové bariéry. Začaly jsme frazeologií. Překládala a vysvětlovala mi výrazy, které jsem neznala ani v češtině. Používala jsem magnetofon a natáčela jsem si její vysvětlivky a zároveň si psala poznámky do sešitu. Bylo mi jasné, že bez znalosti angličtiny v povolaní založené na komunikaci opravdu daleko nedojdu. Někdy se mi dokonce v noci zdálo, že v Kanadě všichni mluví česky, ale ráno pak nastala tvrdá realita: všichni mluvili anglicky.

Samozřejmě jsem věděla, že přihlásit se hned do kurzu by nikam nevedlo. V té době jsem už měla 2 zaměstnání – účetní v exkluzivní restauraci a servírka v pizzerii. Navíc jsem se starala o rodinu se dvěma dětmi. Jako nově příchozí do Kanady jsem měla nárok na výuku angličtiny. Začala jsem navštěvovat kurzy pro začátečníky. Propracovat se do vyšších ročníků by mi trvalo několik měsíců. Proto jsem se rozhodla neztrácet několik měsíců až roků na konvenčních kurzech a začala jsem se učit anglicky přímo z knížek a učebnic pro realitní makléře. Přečetla jsem si první větu a slovíčko, kterému jsem nerozuměla jsem si poznamenala do bloku. Tento můj slovníček se začal velmi rychle plnit spoustou cizích slov. Potřebovala jsem pro překlad několik speciálních anglicko-českých slovníků. Po několika měsících jsem však byla schopna číst učebnice bez slovníku. Byla jsem na sebe velmi hrdá, jak všemu pěkně rozumím.

Našetřila jsem si z výdělku a spropitného na první kurz a přihlásila se na večerní studium. Manžel nebyl mým rozhodnutím nadšen. Měla jsem již 2 zaměstnání a přišla jsem si na docela slušné peníze. Teď jsem podle něj měla vyhodit peníze za studium a dát se na velmi nejistou kariéru realitního makléře, který je placen jen z toho co prodá. Byl velmi skeptický. Moje chabá znalost angličtiny ho v jeho přesvědčení ještě utvrzovala. Musela jsem slíbit, že si ponechám obě stávající zaměstnání a budu studovat “ve volném čase”. Pokud mi půjde studium dobře a budu mít jakousi záruku, že v nové kariéře obstojím, až tehdy ukončím zaměstnání a pustím se do prodeje realit.

Den “D” – začátek kurzu

Nadešel den, kdy jsem se vydala do zdejší školy “Mohawk College”, která tyto kurzy pořádala. Měla jsem vytisknutou pozvánku s číslem učebny, kde se kurz konal. Tiše a nepozorovaně jsem se posadila do poslední lavice a pozorovala ostatní. Všichni se bavili, sdělovali si vesele zážitky….Všichni měli stejnou červenou knihu jako já. Byla jsem tedy ve správné třídě. Snažila jsem se splynout s prostředím a neupoutat pozornost, aby na mě snad náhodou někdo nepromluvil. Sice jsem už začínala trochu rozumět anglicky, ale pokud začal někdo mluvit hovorově, tak jsem se ještě moc “nechytala”.

Najednou třída utichla a já měla možnost poprvé spatřit našeho pana učitele. To co následovalo poté do konce života nezapomenu. Začal na nás mluvit a já zjistila, že mluví řečí, které vůbec, ale vůbec nerozumím. Byla to angličtina! Po několika větách se všichni začali smát. Poté začali studenti vstávat a postupně se představovali třídě. Myslím, že každý říkal něco o tom, proč se rozhodl navštěvovat tento kurz. Jsem typ, který se jen tak “nezpotí”, ale tehdy mě polilo horko a vyrazil mi na těle studený pot. Začala jsem počítat, kolik ještě studentů zbývá než bude řada na mě. Nemyslela jsem na nic jiného, než že jim prostě řeknu jen své jméno a tím skončím. Taková ostuda! Co mi v těch pár minutách probíhalo v hlavě se dá jen stěží popsat. Najednou přišlo vysvobození. Pan učitel něco řekl, studenti se začali zvedat a já usoudila, že je asi přestávka. Sebrala jsem knihu a pomalu se vytrácela ke dveřím, hlavu sklopenou. Nešťastná, zklamaná, veškeré naděje na lepší zaměstnání a lepší život se rozplývaly….Když jsem kráčela směrem k východu, najednou jsem si uvědomila, že jsem nejen vyhodila peníze za kurz, který nikdy nedokončím, ale prohrála jsem taky svou velkou příležitost na zajímavé zaměstnání. Najednou jsem se zastavila a řekla si: “Jestli teď odejdeš domů, tak už nikdy nedosáhneš svého snu. Budeš se muset spokojit s povoláním, které ti zdaleka nepřináší uspokojení.” Došlo mi, že vlastně ani nemám jiné východisko, než se vrátit do třídy a zůstat.

…první kurz jsem za značné podpory učitele a paní Alenky dokončila na 76% (minimum bylo 75%). Po prvním jsem se přihlásila na druhý a třetí a oba jsem ukončila jako nejlepší ze třídy na 98%.

Začátek realitní kariéry

Po ukončení posledního kurzu mé nadšení nemělo hranic. To nejhorší jsem měla za sebou a chystala jsem se vrhnout do tak dlouho očekávaného profesionálního života realitních makléřů! Čekalo mě však velké rozhodnutí. Najít si realitní kancelář, která by mi vyhovovala, ale hlavně, která by mi poskytla další vzdělání a kurzy a to nejen teoretické, ale i praktické nácviky dialogů, překonávání námitek zákazníků a tak podobně. Dále jsem se musela rozhodnout, kdy ukončím své stávající zaměstnání, abych se mohla naplno věnovat prodeji realit. Začala jsem tedy navštěvovat místní realitní kanceláře, které měly dobré jméno a vedení, ale hlavně poskytovaly již zmiňované vzdělání pro nové makléře.

Celkem jsem navštívila 5 různých realitních kanceláří. V té době byl RE/MAX v našem městě již velmi prestižní kancelář a pro nováčky jako jsem byla já “nedostupný”. Od kolegů ze školy jsem věděla, že v RE/MAX pracují ti nejlepší z nejlepších. Bylo mi jasné, že do této kanceláře zatím chodit nebudu….

Každý pohovor s majitelem nebo manažerem realitky byl pro mě velmi vyčerpávající zážitek. Moje angličtina byla stále velmi slabá a často jsem ani nerozuměla o čem dotyčný mluví, ale i přesto mi bylo vždy jedno velmi jasné. Když jsem odcházela, každý mi řekl: “OK, tak já tě beru”. Nevěřila jsem svým uším. Byla jsem v 5 realitkách a každá by mi dala práci. Tak to je opravdu fantastický byznys!

Vrátila jsem se domů celá rozzářená a plná nadšení. Hned jsem se chlubila svému muži. 5 pohovorů v 5 realitkách a všech 5 mi dalo hned práci! Muž jako silnoproudý inženýr s dobrou znalostí angličtiny rozeslal 300 žádostí a dostal jen jedinou a to ještě velmi podprůměrnou a jeho kvalifikaci neodpovídající nabídku. V duchu jsem si myslela, že prodávání realit je ten nejúžasnější “job” na světě.

Měla jsem ještě v plánu navštívit jednu velkou realitní kancelář, o které jsem slyšela, že je tak trochu jiná než ostatní. V té době měla 60 makléřů, vesměs mladí lidé, hodně nováčků a hlavně její majitel měl jiné představy, jak řídit úspěšnou realitní kancelář. Jeho cílem bylo rozšířit a vybudovat velkou kancelář s co nejvíce úspěšnými lidmi a hlavně silným kolektivem, kde si všichni pomáhají a respektují se. V několika posledních letech byla tato kancelář na prvním místě v počtu uzavřených transakcí v našem městě i v celém okrese. Makléři spolupracovali a navzájem si radili. V této kanceláři neexistovala závist, nevraživost. V té době byla tato kancelář dokonce lepší než RE/MAX….

Tyto informace jsem měla z vyprávění a nemohla jsem se dočkat první schůzky. Konečně přišel dlouho očekávaný den a jsem měla schůzku s ředitelem této úspěšné kanceláře. Z minulých pohovorů jsem již věděla, jak se bude celý dialog vyvíjet a na jaké otázky budu odpovídat. Předešlá zaměstnání, v jakém oboru, v jaké funkci, kolik jsem měla zaměstnavatelů, kolik mám odpracováno let atd. Někdy se též zajímali o můj příchod do Kanady. Tentokrát se ale rozhovor odvíjel zcela v jiném duchu. Začátek byl celkem podobný, ale velmi záhy se začal rozhovor stáčet na moje koníčky, na moje úspěchy v jiných odvětvích. Přišla řeč i na sport. To byla moje doména. Hrála jsem závodně volejbal s mezinárodní účastí na turnajích, běhala závodně na lyžích, jezdila jako lyžařský instruktor, hrála jsem tenis a dělala spoustu dalších sportů. Majitel mě poslouchal velmi pozorně a byl mými úspěchy nadšen a okamžitě projevil zájem, abych pro něj pracovala. Sdělil mi, že nepochybuje, že to v realitách daleko dotáhnu. Navíc jsem byla velmi příjemně překvapena, jak měli zorganizovaný a rozsáhlý program pro nové makléře. Makléři mohli navštívit jakýkoliv kurz, a to i opakovaně dle své potřeby. Vzdělávací program této realitky byl absolutně nejlepší ze všech. To přispělo k mému rozhodnutí a během několika dnů jsem podepsala smlouvu právě s touto kanceláří.

Nástup do práce

Nastoupila jsem do práce v pondělí ráno. Každé pondělí se konala schůze celé kanceláře. Všichni jsme většinou stáli namačkaní v jedné místnosti a velmi pozorně poslouchali. Během mé první pondělní schůzky jsem byla představena celému kolektivu. Schůzka nebyla dlouhá. Hodnotila se na ní práce za poslední týden a měsíc a vytýčily se úkoly na další období. I když jsem na začátku všemu nerozuměla, cítila jsem nadšení kolektivu, dobrou náladu a pozitivní energii. Atmosféra byla nabita pohodou, kamarádstvím a odhodláním k další produktivní práci.

Na konci každé schůze se vyhlašovali tři nejúspěšnější agenti z posledního týdne nebo celého měsíce na “měsíční” schůzi. Všichni jsme jim tleskali a skutečně jsme byli nadšeni jejich úspěchy. Hned po schůzi se kolem mě shlukli ti zvědaví a začali se vyptávat a nabízet mi jejich pomoc.

V té době jsem se dělila o pracovní stůl ještě s dvěmi novými agentkami. Naše kancelář měla asi 60 lidí a přibližně 25 kancelářských stolů. To ale nikomu nevadilo. Bylo to jako ve včelím úle. Soutěžili jsme v počtu nových listingů na prodej, v počtu prodaných domů a nově zapsaných zákazníků. Koncem každého měsíce jsme počítali prodeje a nové listingy. Poslední den jsme vždy vytiskli celý seznam transakcí. V té době jsme používali starý typ papíru do tiskárny, který byl v roli a tisknul jednu stránku za druhou a následně se musely stránky ručně rozdělit. Vzpomínám si, že naše transakce na konci měsíce byly tak početné, že jsme si mohli věšet potištěný papír jako dlouhé bílé girlandy mezi stoly a po zdech celé kanceláře.

Nejvíce jsem obdivovala kamarádství a dobrou pohodu. Jednou za mnou přišel agent a říkal, že má někoho, kdo chce prodat dům, ale bohužel si se zákazníkem nepadli do noty. Nabídl mi proto jeho adresu, abych zkusila štěstí já. Každou chvíli za mnou někdo přišel a nabízel mi možnost jít se podívat na jejich prezentaci nemovitosti. Všichni do jednoho byli ochotní, nadšení a plní pozitivní energie.

První tři měsíce jsem stále pracovala v restauraci a snažila se snížit počet hodin zde strávených a více se věnovat prodávání. Po třech měsících mé nadšení začalo opadávat. Zatím jsem nic neprodala, i když jsem strávila celé hodiny sháněním zákazníků po telefonu. Chodila jsem dům od domu, mluvila s lidmi, ale nepřinášelo to žádné ovoce. V té době tento způsob vyhledáváni zákazníků byl celkem běžný. Agenti rozesílali letáky a pak chodili ode dveří ke dveřím a hovořili s lidmi. Pokud někdo prodal dům v sousedství, tak o tom všem řekli. Já se učila, chodila do kurzů a konečně skončila se zaměstnáním v restauraci. Další měsíc uběhl a opět jsem nic neprodala. Po tak dlouhé době naše rodina začala pociťovat výpadek jednoho přijmu v rodině. I když jsem denně chodila do práce, snažila se a pracovala tvrdě a víc než kdy před tím, stále jsem netrpělivě čekala na můj první prodaný dům. Měla jsem zákazníky, kterým jsem věnovala spoustu času a energie, prezentovala jim spousty domů, ale nikdo nic nekoupil. Měla jsem jednu velkou nevýhodu. Byla jsem tu nová a nikoho jsem tu neznala. Žádné kamarády, rodinné příslušníky, známé či spolužáky. Můj muž měl velmi sarkastické poznámky o mém zaměstnání. Říkal, že jeho žena má drahého koníčka… Chodit do práce…

První prodaná nemovitost

Konečně s pomocí jedné agentky jsem prodala můj první dům! Nikdo si nedovedete představit, jak jsem byla šťastná. Dokonce jsem se dostala i na přetřes na jedné pondělní schůzi a všichni mi tleskali, že jsem konečně prodala svůj první dům.

No a pak přišel druhý a třetí a já je přestala počítat. Aniž bych si uvědomila jak se věci mají, asi za dalšího půl roku na jedné schůzi jsem byla vyhodnocena jako nejlepší makléřka měsíce! Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Všichni mi to přáli a já jsem byla opět na vrcholu slávy.

Během prvního roku jsem si osvojila mnoho nových výrazů a rozšířila obzory ohledně financování a vypočítávání hypoték, kvalifikování zákazníků, kolik si kdo může dovolit utratit. Učila se rozeznávat různé styly domů a studovala místní zákony.

V kanceláři jsme praktikovali jednu velice dobrou věc. Po každé pondělní schůzi a odměňování nejlepších agentů jsme se všichni sebrali a jeli se podívat na nové listingy, které jsme přinesli během předešlého týdne.

Jako kolektiv jsme organizovali mnoho věcí. Pořádali jsme různé dobročinné akce na podporu nemocných dětí či těch méně šťastných, co neměli zaměstnání a žili z minima. Jedna oblíbená akce byla “Spagheti dinner”, kdy jsme vařili spagety s kečupem a s masovými kuličkami pro 400 lidí a pozvali jsme místního moderátora z televise, aby nás představil a informoval, že jsme velmi přičinliví a pomáháme našemu městu. To byla výborná reklama. V létě jsme pořádali různé pikniky, kterých se zúčastnili celé rodiny s dětmi, jezdili jsme na zájezdy do hor, někteří jezdili na ryby či hráli golf.

Veškeré tyto činnosti posilovaly přátelství mezi agenty a utužovaly kolektiv. Bylo to perfektní prostředí k práci i zábavě. Tyto roky byly jedny z nejkrásnějších let mé dlouhé kariéry v realitním byznysu.

Naše kancelář byla na výsluní již několik let. Byli jsme absolutně neporazitelní. Náš nejbližší soupeř byl RE/MAX, ale v té době jsme je nejen poráželi množstvím agentů, ale i počtem uzavřených transakcí. Všechno nám vycházelo, výborná parta, všichni si pomáhali a fandili. Skoro neskutečná pohoda.

Přestup do RE/MAX

Až jednou se začalo proslýchat, že majitelé společnosti nedělají nejlepší rozhodnutí a celá společnost se nevyvíjí tím správným směrem. Netrvalo dlouho a na jedné z pondělních schůzí jsme se dozvěděli, že nás ředitel se rozhodl a koupil RE/MAX franšízu a příští týden otevírá novou kancelář RE/MAX. Byla jsem absolutně zděšená. Bylo nám řečeno, že jsme všichni zváni do RE/MAXu, ale věděli jsme, že ne všichni si to mohou dovolit. Najednou se začali vytvářet tři skupiny lidi. Jedni, kteří se chystali připojit k RE/MAXu, a to hned jak náš ředitel otevře dveře nové kanceláře, druzí, kteří byli na vážkách a ještě se nerozhodli a vyčkávali, co se vlastně bude dít, a třetí, kteří si uvědomovali, že nejsou natolik silní, aby přežili a nebo si ani nemohli dovolit pracovat tolik hodin, neboť jejich rodinné postavení jim to nedovolovalo. Ti se rozhodli zůstat. Najednou jsem si uvědomila, že ti, kteří byli stále v předu a dostávali odměny ti všichni přecházeli k RE/MAXu. Ti slabší a méně schopní zůstávali.

Celý život jsem se snažila vždy připojit k těm úspěšným jedincům a být jedna z nich. Přeci teď nezůstanu pozadu. Najednou jsem si uvědomila, že nemám na vybranou. Chtěla jsem to někam dotáhnout, chtěla jsem být úspěšná makléřka a tak jsem měla jen jednu možnost jak se rozhodnout.

Hned od začátku mé makléřské kariéry jsem si byla jista, že jednoho dne přestoupím do RE/MAXu. To bylo přání každého agenta, který to chtěl někam dotáhnout. Pověst agentů z RE/MAXu hýřila superlativy. Jedni z nejschopnějších, nejzkušenějších, profesionálové s uhlazeným chováním, vysoký etický standard a hluboké znalosti profese. Nicméně, události se seběhly velmi neočekávaně a tak moje rozhodnutí bylo o pár roků urychleno. I když jsem neměla moc času na rozmyšlenou, byla jsem mezi prvními z naší kanceláře, kteří podepsali smlouvy s RE/MAXem.

Strávila jsem pár bezesných nocí plných obav, jak se budou věci vyvíjet a jak se přizpůsobím novému sytému a hlavně vyšším požadavkům a tempu. Prvních pár měsíců bylo naplněno četnými změnami. Původní kancelář RE/MAXu měla jen 7 agentů a dvě sekretářky. Během dvou týdnů se kancelář rozrostla na více než 40 agentů. S tím nastal nedostatek prostoru a zařízení v kanceláři. Seděli jsme namačkáni a dělili se o pracovní stoly a počítače. Bylo málo místa, málo telefonů, málo počítačů a jen dvě sekretářky. Ale nálada byla absolutně vynikající. Všichni si pomáhali, snažili se nepřekážet a trávit v kanceláři co nejméně času. Dokonce jeden agent si dal zkratky prvních písmen jeho rčení jako poznávací značku na auto. Jeho rčení znělo: „Nic neprodáš, když budeš sedět v kanceláři na zadku…”

Nebyla jsem sama, která se cítila trochu nejistě v nové roli agenta RE/MAXu. Veškeré konverzace v kanceláři byly zaměřené na zvýšení prodeje, získávání více domů na prodej, vyhledávání nových kupců, propagace a inzerce.

Vytvářeli se menší skupinky agentů, kteří měli podobné vlastnosti a způsob jednání se zákazníky. Sami jsme si vytvořili skupinky po třech až pěti lidech a alespoň jednou týdně jsme se scházeli a předávali si zkušenosti, vyhledávali informace, kterých v té době nebylo mnoho.

V té době nebylo tolik informací na internetu, jako je dnes. Měli jsme pár profesionálních řečníků, kteří se jen několikrát do roka ukázali v našem městě. I když člověk pozorně poslouchal, tak z té záplavy informací byl schopný vstřebat a uplatnit jen velmi malé procento informací.

Nejvíce času v mých začátcích u RE/MAXu jsem strávila hledáním nových zákazníků. Jedním z nejpopulárnějších způsobů byl „Dům otevřených dveří”. Což bylo v neděli odpoledně mezi 14. a 16. hodinou. Jednalo se o dům, který jsme měla na prodej nebo dům některého z agentů v naší kanceláři, který se zpřístupnil veřejnosti. Kdokoli se mohl přijít podívat a prohlédnout si dům. Přišli zvědaví sousedi, kteří porovnávali jejich dům s tím na prodej, přišli zákazníci, kteří uvažovali, že by se přestěhovali, ale chtěli vědět, co je kde k mání a za jakou cenu. Přišlo velmi malé procento skutečných kupců, kteří byli v pozici koupit tento dům.

Našim cílem bylo jediné. Udělat si aspoň jednu schůzku se zákazníkem, který má vážný zájem o nákup a prodej realit. Dalším dobrým způsobem jak získat zákazníky bylo chodit od domu k domu a mluvit s lidmi. Když jsme prodala dům v ulici, tak jsem si vzala pár letáčků a chodila ode dveří ke dveřím. Lidé jsou vždy zvědaví a zajímají se o ceny realit v jejich ulici a tak se velmi dobře rozvíjí konverzace ohledně prodaného domu a jejich plánů do budoucna. Velmi často se mi stávalo, že mě lidi pozvali dále a provedli mě jejich domem a ptali se mě na cenu, kterou by mohli dostat za jejich nemovitost. Samozřejmě mezi řečí jsme se snažila zjistit, kdy asi tak plánují změnu adresy.

Další způsob získávání zákazníků byl velmi populární. Vzhledem k tomu, že v Kanadě jsou veškeré místní hovory bezplatné, agenti seděli hodiny na telefonu a volali lidem, jestli neplánují stěhování. V průměru na sto vytočených čísel byla jedna kladná odpověď. Ano chci se stěhovat, můžete se přijít podívat na náš dům hned zítra.

Existuje spousta dalších způsobů, jak získat zákazníky. Tyto jsou jedny z nejlacinějších a nejjednodušších. Během několika měsíců jsme si v naší skupině vypracovali systém a založili jsme si kartotéku. Měli jsme ve stole složky na 12 měsíců v roce. Kdykoli jsme s někým mluvily, kdo měl zájem v budoucnu se stěhovat, tak jsme si udělali kartu, napsali jméno, telefon a informaci s datem. Založili jsme zákazníka do měsíce, kdy se zmínil, že mu můžeme zavolat. Během několika měsíců jsem měla kartotéku nadmutou kartičkami a začala jsem volat zpátky lidem. Většinou byli překvapeni, že jsem jim vůbec zavolala zpět, byli velmi potěšeni, že si pamatuji, o čem jsme si povídali. Samozřejmě jsem tyto karty proměňovala v zákazníky a nakonec v prodané nemovitosti. Tento systém se v dnešní moderní době dá velmi jednoduše převést do počítače, ale nakonec telefonní konverzace či ještě lépe osobní kontakt s člověkem je stále i v dnešní době velmi důležitý. Tento způsob získávání zákazníků je velmi důležitý či přímo nezbytný pro nové agenty, kteří ještě nemají základnu zákazníků. Nakonec jsem zůstala v kontaktu s některými zákazníky po léta a nakonec, když přišel ten správný čas tak jsem to byla já, kterou zavolali.

Současnost

Míla Baier stále pracuje v tandemu se svým synem Johnem Baierem a občas navštíví i Českou republiku. Stále vyzařuje velkou pozitivní energii a charisma.

Co o Alfě říkají naši makléři?

Načítání…

Články o práci makléřů

Načítání…
icon

Vysoké ohodnocení

Nabízíme nadstandardní ohodnocení. Naučíme vás slušně vydělávat.

icon

Pomáháme makléřům růst

Profesní i osobní růst makléřů je pilířem našeho i jejich úspěchu.

icon

Zkušení kolegové

Náš tým zkušených realitních profesionálů vám rád pomůže i poradí.

icon

Moderní technologie

Využíváme moderních technologií a neustále pracujeme na zdokonalování našeho online marketingu.

icon

Prvotřídní servis

Poskytujeme našim klientům prvotřídní servis a neustále sledujeme jejich spokojenost.

icon

Jsme makléřům a klientům blíže

Rozšiřujeme naši pobočkovou síť, aby makléře nemuseli trávit zbytečně moc času cestováním a byli klientům k dispozici, která je jim nejbližší.